MUŽ A ŽENA

Krátky popis:

Sedm novel tohoto svazku, podstatně rozdílných už rozsahem, se mezi sebou liší i dobou svého vzniku - nejstarší je z r. 1898 a závěrečná, „Poslední slovo“, byla vydána až r. 1939, dva roky před básníkovou smrtí. Toto časové rozpětí má svůj zcela znatelný odraz i v Thákurově próze samé. V prvních povídkách, ještě trochu poznamenaných barvami minulého století, se zračí svět řízený jakousi přívětivou logikou, laskavou spravedlností, ovládaný harmonickou vyrovnaností, ne zcela zřetelnou, ale kterou člověk může a má odhalovat. Svět, jak si ho Thákur přál horoucně vidět. Později se tato představa sráží stále víc s nesmlouvavou pravdou skutečnosti, a stále víc ustupuje. Proto ani tyto novely, přestože v nich všude jde o lásku a manželství, o vztah mezi muži a ženami, nejsou monotematické. V rozmanitých polohách a z nejrůznějších pohledů se tu otvírají vztahy a city, které se dají definovat jen v kontrastech: křehké i houževnaté, povznášející i zhoubné, nepostižitelné i bouřlivé. A otvírá se tu nejen láska ve svých starých podobách - vášnivá, troufalá, urputná, nenaplnitelná, ničivá i konejšivá - ale i celé její pozadí a prostředí, specificky indické, rodiny a horoskopy, které jí vládnou, mladistvé sny a také sociální kontrasty, s nimiž se potýká, Indie pravoverných a nedotknutelných, letargická a neklidná Kalkata kypící ambicemi a touhami - a také Rabíndranáth Thákur. Po mnoha stránkách se tu skutečně otvírá čtyřicet let Thákurova vnitřního života v podobách, které už podle lecčeho poznáváme, ale přesto jsou pro nás ještě málo známé, snad nečekané. Dokonce se tu básník něčím vyjevuje bezprostředněji a intimněji než ve své citové a reflexivní lyrice a filozofických úvahách.

Rabíndranáth Thákur, nositel Nobelovy ceny za literaturu, patří bezesporu k největším osobnostem světové literatury. Narodil se 7. května 1861 v Kalkatě v rodině, která náležela k vysoké bráhmanské kastě. V jejím čele stál filosof a náboženský reformátor Debendranáth, jenž měl nemalý vliv na vývoj Thákura.

O literární tvorbu se Rabíndranáth Thákur pokoušel již v útlém dětství. Ve dvaceti letech se stal autorem dvou básnických sbírek, pokusil se o knihu esejů a dokonce o pseudohistorický román. V roce 1913 mu byla udělena jako prvnímu příslušníkovi asijského národa Nobelova cena za literaturu. Získal ji za sbírku milostných písní a básní vydaných pod názvem Gítáňdžali v Londýně. Podobný ohlas jako Gítáňdžali vzbudila Sádhaná, vydaná ve Vyšehradu v r. 1999.

Zanechal po sobě vynikající povídky, romány, dramata, básnické sbírky. Osou jeho nejlepších děl je problém vztahu člověka k náboženství, přirozeně především v indickém tradičním kontextu. Značnou část jeho tvorby tvoří nebeletristické spisy - filosofické a náboženské úvahy, vzpomínky a statě rozmanitého obsahu, ze kterých je připraven tento výbor. Výrazně dokreslují profil Thákura - myslitele, který se po celý svůj život zamýšlel nad vztahem člověka k životu a ke svému okolí i nad základními otázkami a tajemstvími lidského bytí. Thákur byl ve své době nejznámějším reprezentantem tisícileté východní kultury a pokračovatelem jejích tradic. Za hlavní náplň života považoval sblížení a vzájemné porozumění Východu se Západem. Thákur psal a působil doslova do posledních dnů svého plodného a dlouhého života. Zemřel 7. srpna 1941.