DCERA SOCHAŘE

Krátky popis:

Tove Janssonová (1914–2001)
Finsko-švédská spisovatelka a malířka náleží k významné skupině švédsky píšících autorů ve Finsku. Sama pocházela z umělecké rodiny, otec, Viktor Jansson, był známý sochař a matka, Signe Hammarsten-Janssonová, ilustrátorka. Bohémský životní styl a lehce anarchický individualismus rodinného prostředí zásadně ovlivnil jeji životní dráhu a odráží se i v jejich knihách. Po studiích na uměleckých školách ve Stockholmu, Helsinkách a později v Paříži si Janssonová postupně získala uznání jako malířka a grafička. Zúčastnila se řady výstav doma i v zahraničí. Jako kreslířka léta spolupracovala s liberálním finským časopisem Garm, který za války otiskoval její protifašistické politické karikatury. Od roku 1943 žila trvale v Helsinkách.

Po celém světě proslula především jako autorka řady příběhů pro děti o podivných skřítcích Muminech. Poprvé je představila v knize Skřítkové a velká povodeň (Småtrollen och den stora översvämningen, 1945), po níž následovalo osm dalších, z nichž většinu znají v překladu i čeští čtenáři. Mumini nezapřou příbuznost se skandinávskými skřítky-troly, liší se od nich však dobrosrdečností, klidnou povahou, laskavým humorem a nadhledem, se kterým zvládají všechny životní nástrahy. Jejich svět, původně určený dětem, si proto záhy oblíbili i dospělí. Často bývá přírovnáván k Alence v řili divů Lewise Carolla či Tolkienovu Hobitu. Obě knihy patřily také k autorčiným oblíbeným a sama je ilustrovala. Příběhy „z Údolí Muminů" byly zpracovány jako kreslený seriál, na němž se kromě Janssonové podílel i její mladší bratr Lars, pro televizi a dokonce jako opera. Nepřímo na ně navazují obrázkové knížky, v nichž spisovatelka symbolickou formou nahlíží do psychických stavů člověka: Co se stalo potom? (Hur gick det sen? 1952), Kdo utěší kloučka? (Vem ska trösta knyttet? 1960) a Nebezpečná cesta (Den farliga resan, 1977). Janssonová dále psala autobiograficky laděné povídky a romány, například Dcera sochaře (Bildhuggarens dotter, 1968), Letní kniha (Sommarboken, 1972) či Cesta nalehko (Resa med lätt bagage, 1987).

V autobiografické knize Dcera sochaře Tove Janssonová po letech vzpomíná na své šťastné dětství ve Finsku. Vypráví, jak rodina trávila léto na ostrovech Porvoo nedaleko Helsink v chatě, kterou si pronajímali od místních rybářů. Na zimu se pak zas stěhovali do secesní umělecké čtvrti Katajanokka v hlavním městě, kde malá Tove večer sedávala v ateliéru u krbu a naslouchala maminčinu vyprávění, které podněcovalo dětskou fantazii. V tomto inspirativním, tolerantním prostředí se zrodila i její celoživotní láska k výtvarnému umění a literatuře. V knize ožívají autorčini kamarádi z dětství, tatinkovi kumpáni, rázovití obyvatelé rybářské osady i neobvyklá domácí zvířata, kterých doma mívali spoustu. Dominuje zde postava milovaného otce, svobodomyslného umělce, který miloval katastrofy všeho druhu a nekonečné večírky. Dcera o něm později s chápavou ironií napsala: „Nenáviděl všechny ženy kromě maminky a mě." Ve svých vzpomínkách se vyznává i z lásky k divoké finské přírodě, především z fascinace nespoutaným mořským živlem, jehož rozmary zasahují do života lidí na ostrovech. V osobitém stylu Janssonové se mísí okouzlený pohled nevinného dítěte s laskavým odstupem daným životní zkušenosti. Spolu s autorkou v knize vstupujeme do podivuhodné krajiny dětství, v níž lze jen těžko odlišit realitu od fantazie.

Muminčí serie":
Kometa (Kometen kommer, 1946)
Čarodějův klobouk (Trollkarlens hatt, 1948)
Tatínek píše paměti (Muminpappans memoarer, 1950)
Bláznivé léto (Farlig midsommar, 1954)
Čarovná zima (Trollvinter, 1957)
Neviditelné dítě (Det osynliga barnet, 1962)
Tatínek a moře (Pappan och havet, 1965)
Pozdě v listopadu (Sent i november, 1970)
*-*