TICHÉ ROZMLOUVÁNÍ: IVA JANŽUROVÁ

Krátky popis:

Edice TICHÉ ROZMLOUVÁNÍ - Všichni je máme rádi, přinášejí nám radost a zábavu, rozptýlení a zamyšlení. Většina z nás touží alespoň na okamžik nahlédnout pod pokličku jejich soukromí, do jejich duší.

O kom to mluvím? O jedněch z nejlepších své generace - o hercích, kteří již překročili hranici mezi řemeslem a něčím, co svou velikostí přesahuje svou dobu.

Někteří z nich se cítí být příliš mladými na to, aby vzpomínali na dětství a mládí. A jiní zase považují svoji práci za výmluvnější a důležitější, než jsou oni sami; a i když si myslíme něco jiného, nezbývalo nám většinou, než jejich mlčení přijmout.

Edice Tiché rozmlouvání však dělá veškerému mlčení přítrž.

V sérii biografií se setkáte s těmi nejlepšími, které potkáváme na prknech, co znamenají svět, na obrazovkách televize i na plátnech kin.

Dozvíte se mnohé z toho, co vám mělo zůstat utajeno, ale také můžete poodhrnout alespoň cíp plátna, za nímž je jeviště těch krásných duší, ze kterých tolik dostáváme.
Michal Zítko, editor

Iva Janžurová
Nar. 15. 5. 1941, absolventka DAMU. Hrála například ve filmech: Svatba jako řemen (1967), Světáci (1969), Pane, vy jste vdova! (1970), Petrolejové lampy (1971), Morgiana (1972), Marečku, podejte mi pero! (1976), Zítra to roztočíme, drahoušku... (1976), Ten svetr si nesvlíkej (1980), Pan Vok odchází (1980), Co je doma, to se počítá, pánové... (1980), Zralé víno (1981), Žiletky (1993).
Čas od času jsem přemýšlela, jestli jsem člověkem na svém místě. Jestli se netlačím do posvěcené sféry lidí, aniž bych měla právo se k ní přiblížit.

Možná že děti z uměleckých rodin to mají jednodušší, já však byla z poměrů učitelských a zůstal ve mně pokorný otazník.

Je to vskutku jediný návod, jak dosáhnout, aby nám hercův projev nevyzněl chladně, nezaujatě.

Vzpomeňme si na něj, až budeme dále číst výrok Ivy Janžurové o hercích. Zejména pokud nám tento výrok bude připadat poněkud tvrdý, možná až neúprosný.

Neboť adeptů herectví nadaných větším či menším talentem je hodně - a všemu ostatnímu se dá naučit.

Pokoře před uměním se naučit nelze.

Tu musí mít každý (či každá) v sobě. Tam kdesi, co tu bylo nazváno hloubí nitra - i když nikdo nevíme přesně, co to hloubí nitra je.